20 let v POS Media

Tvoje kariéra v POS Media začala před dvaceti lety. Proč sis tenkrát vybrala právě tuhle firmu?

Upřímně musím říct, že jsem se v POS Media ocitla úplnou náhodou. Na vysoké škole jsem si potřebovala dodělat státnici z druhého světového jazyka, což nám oznámili v průběhu studia, a já si kvůli tomu musela školu prodloužit. Potřebovala jsem si tedy vydělat na rok studia, ale nestála jsem o krátkodobé brigády. Šla jsem do personální agentury, kde mi personalistka řekla, že zná jednoho Holanďana, který tady právě založil firmu, do které bych se hodila. Absolvovala jsem pohovor v POS Media a vzali mě. Ale jak říkám, byla to opravdu náhoda.

Jakou pozici jsi tehdy zastávala?

Začínala jsem tady jako key account manažerka na částečný úvazek.

To ale nebyl obor, který jsi studovala…

To opravdu nebyl. Studovala jsem sociální práci, ale po všech zkušenostech, které jsem v průběhu studia posbírala – prošla jsem si věznicemi, psychiatrií, rozvodovými soudy i dětskými domovy, vyzkoušela jsem si práci s drogově závislými i mentálně postiženými – jsem věděla, že v tomto oboru zůstat nechci. Proto jsem se nebránila tomu vyzkoušet si něco nového. POSka mi připadala sympatická a ten obor zajímavý, proto jsem do toho šla.

Nakonec jsi tady zjevně zůstala déle než ten plánovaný rok…

Ano, pár let jsem dělala key account manažerku. Pak jsem dostala možnost odjet na šest týdnů do Londýna na pracovní stáž. To byl můj splněný sen, protože jsem vždycky toužila odjet někam do ciziny, vyzkoušet si tamní život a naučit se pořádně jazyk.

Když jsem se vrátila, ve firmě se právě řešil problém, který vznikl v Polsku, náš country manager tam odjel a Richard potřeboval nového obchodního ředitele. Dostala jsem dva dny na to, abych se rozhodla, jestli tu nabídku přijmu. V podstatě jsem ale neváhala, protože jsem to brala jako obrovskou příležitost, kterou by bylo škoda nevyužít.

Asi nemusím zdůrazňovat, že jsem na začátku samozřejmě udělala spoustu chyb. Bylo mi tenkrát sedmadvacet a byla jsem nejmladší z celého týmu. Trvalo mi víc než rok, než jsem se v nové pozici správně usadila.

Dvacet let u jedné firmy je poměrně dost výjimečné. Co je tvou motivací?

Těch věcí je celá řada. Jednak mě baví, jak se agentura postupně vyvíjí, a také mi vyhovuje, že se jedná o mezinárodní firmu, ve které se dá dobře skloubit rodina i cestování. Mám možnost podívat se po světě, meetingy jsou v angličtině a potkávám různé zajímavé lidi. Navíc mě nikdy nelákal korporát a v POSce je velká míra svobody, což má sice i svá úskalí, ale pozitiva jednoznačně převažují.

Dalším faktorem byla skutečnost, že jsme jedničkou na trhu a jsme velmi výjimeční v tom, co děláme. Kromě toho se ten obor v České republice v posledních letech neskutečně proměnil a vyvinul i zásluhou české POPAI, která je v evropském měřítku nejlepší a nejaktivnější. A v neposlední řadě jsem tady zůstala tak dlouho kvůli Richardovi a Filipovi, respektive kvůli tomu, jak se chovají a jak tuhle firmu vedou.

Pořád tě to, i po tak dlouhé době, baví?

Rozhodně! Samozřejmě některé věci mě baví víc a některé méně. Například operativa je někdy náročná, nicméně celkově mě baví nejen POSka, ale celý náš obor.

Máš se vůbec ještě kam posunout?

Samozřejmě! Vnímám, že mám například nedostatky v managementu a práce v POSce je příležitostí, jak svůj seberozvoj a management posunout o úroveň výš. Chci se pořád zlepšovat a zajímají mě další stádia, kterých mohu dosáhnout. Tedy například nejenom to, jak si stanovit vizi, ale i to, jak k ní dojít. Vím, že je možné řešit věci strategičtěji, než to aktuálně dělám, a chci se to naučit.

Jaké vlastnosti člověk potřebuje k tvé práci?

Za prvé se nesmí nechat unést prvním dojmem. Za ty roky jsem se naučila, že každý problém má řešení a navíc každý problém má víc verzí. Potom je potřeba důslednost, protože manageři musí držet linii firmy. Musí vědět, co se má a co naopak nemá dělat, pořád se na to ptát a vyžadovat to. Je zkrátka potřeba jistá urputnost, se kterou věci neustále opakujete a hlídáte si je. A samozřejmě to chce také lidskost a pochopení

Na co jsi v pracovní sféře nejvíc hrdá?

Nejvíc jsem hrdá na svůj nejbližší management tým. Nebylo to jednoduché, ale současné složení týmu funguje skvěle a hlavně je ve shodě. Pro mě osobně je hodně důležité, abych se s nejbližšími spolupracovníky shodla na základních hodnotách nejen v rámci byznysu, ale i na morálních normách. A kromě toho velmi oceňuji, že se na lidi kolem sebe mohu spolehnout.

Tvoje pozice je nesmírně časově náročná. Jak ji zvládáš skloubit s rodinou?

Mým dětem byly čtyři a pět let, když jsem tuhle pozici vzala. Tenkrát jsem se rozhodovala po poradě s manželem, který mě hodně podpořil a přesvědčil mě, ať tu nabídku využiju. Nicméně člověk se samozřejmě musí smířit s tím, že část jeho výdělku padne na chůvu. Bez toho to prostě nejde. A na začátku jsem si také musela nastavit hranice sama v sobě, protože jsem měla tendenci trávit u počítače dny i noci.

Teď už je to jednodušší, protože kluci jsou jednak větší a jednak se firma stala postupem času flexibilnější a otevřenější. Je to ale stále o veliké toleranci, komunikaci a hlavně plánování.

Jak trávíš volný čas?

Snažím se pravidelně cvičit. Nejsem typ, kterému by vyhovovalo posilování, ale snažím se najít si čas na jógu. Ostatně kvůli klukům jsem se musela naučit sportovat mnohem víc, než jsem kdy sportovala. Zatím jim sice stačím, ale nedělám si iluze, jak dlouho to bude trvat.

Kromě toho mám moc ráda cestování – a je mi v podstatě jedno, jestli cestuji s rodinou nebo třeba s kamarádkami. Také dbám na to, abychom si s manželem každý měsíc udělali čas jen sami pro sebe a stejně tak jdu každý měsíc na večeři se svými kamarádkami. Mám svou partu holek, se kterými jezdíme na dámské víkendy i na víkendy s dětmi. Hodně volného času trávím také se svou, opravdu rozsáhlou, širší rodinou.